V sobotu večer jsem přemýšlel co udělat z nasunujícím se výběžkem vyššího tlaku vzduchu. Napadlo mě, že by jsme mohli podniknout výlet s motorovými padáky okolo Pálavy. Když už jsem mněl naťukanou SMSku, zazvonil telefon a Závin mně seznámil s úmyslem, vyrazit do Jeseníků. Proč ne, vždyť s motorem si můžu jít zalítat kdykoliv během týdne.

Ráno jsem tedy vyzvedl Závina v Tetčicích a ve Střelicích jsme přesedli do auta k Jirkovi. Prvně jsme zamířili směr Mravenec. Čím víc jsme se blížili do podhůří Jeseníků, tím huř počasí vypadalo. Rozplizlé Altokumuly se rozvalovali po obloze a vanul vítr severních směrů. Dali jsme polívku a pivo "U Tygra" a naznali jsme, že bude lépe jet na Šerák. Původně za náma měla dorazit ještě další skupinka, ale po našich referencích to vzali do Beskyd a na rozdíl od nás docela polétali.

Na Šerák jsme dorazili krátce před polednem a stihli tak lanovku o dvanácté. Stovka za lístek nás trošku překvapila, ale lepší než šlapat. Od konečné lanovky to už byl jen kousel k chatě, kde je startoviště. No je tady teda místo na padák, pak cesta na které je tak na dva kroky, pak sráz dolů, lavička, stolík, lavička, pak zase kousek cesty a opět sráz ze smrčky. A když pilot tohle všechno absolvuje, čeká na něho hluboký kotel, z kterého je třeba vyletět, aby se člověk dostal do míst, kde se dá o přistání vůbec začít uvažovat.

Do vzduchu se nám nikomu moc nechtělo a čekali jsme, jestli se neobjeví někdo znalý místních poměrů. Vítr spíše vanul než foukal a navíc to vypadalo, že bude každou chvíli i sněžit. Další lanovkou dorazili dva kluci sice taky od Brna, ale už tady létali. Galantně jsme je pustili před sebe. Starty byly vskutku zajímavé, ale nakonec se zadařilo.

Za nimi hopsnul do vzduchu Jirka, a chystal se i Závin. Ten musel skoro hodinu čekat na příhodný závan a foukalo víc a víc od západu. Poté zmizel s ječícím váriem do hlubokého údolí. To mně na optimismu moc nepřidalo. Hodil jsem batoh na záda a šel se kouknout na západní startoviště. Tady pro změnu foukalo taky z boku a tak jsem to zabalil a vydal se dolů.

Asi v půlce kopce jsem potkal maníka z batohem, který tvrdil že to půjde, že tu lítá denně. Už jsem neměl náladu se znovu škrábat nahoru a navíc jsem nesdílel jeho optimismus. Když jsem byl dole na přístávačce tak opravdu odstartoval a krásným rovným letem zhučel až dolů.
Během cesty domů došlo na nejhorší a začli chodit SMSky od všech, co si na různých místech republiky báječně polítali a že jich nebylo málo :o( No co se dá dělat, zase jsme jednou nebyli v pravý čas na pravém místě.