Home Paragliding MPG Ultralighting Fotogalerie Odkazy Moje rybičky Ostatní |
Mistrovství Slovenské republiky v motorovém paraglidingu 2008den 1. měsíc 2008
Ve dnech 10.-12. října 2008 se uskutečnilo 2. kolo MSR v motorovém paraglidingu. Místem konání bylo stejně jako loni letiště v Ražňanoch u Sabinova (Prešov).
Protože Prešov není za humny – z Kroměříže 380 km, zabalili jsme si už ve středu a domluvili si sraz na kroměřížském letišti ve čtvrtek v poledne, že nabalíme Tomášova (Tomáš Klaper) Trafica, připneme vozík s tandemovou tříkolkou a vyrazíme za našimi slovenskými přáteli co nejdřív, abychom se u slibované bečky stihli ještě večer seznámit.
Bohužel můj copilot-navigátor Rosťa Rylka, se kterým jsme celkem úspěšně odlétali ME v Polsku a vyhráli 1. kolo MSR je profesionální válečník – potápěč. Jeho dobrodružná a odvážná povaha (nebál se se mnou létat i s otevřenýma očima) ho zavedla coby legionáře na opačnou stranu zeměkoule. A tak mi nezbylo nic jiného než začít hledat nového copilota, který bude mít jen samé dobré a potřebné vlastnosti. Na Rosťu byl spoleh, to jo. Ale rozhodl jsem se zvýšit nároky při výběrovém řízení. Bude pracovitý (po závodě umytý, vyleštěný, natankovaný, zkontrolovaný a na noc přikrytý stroj), nebude odmlouvat (že už třetí den vaří a uklízí), bude bystrý a ohleduplný (když se začne nebezpečně blížit hladina ke dnu krýglu, když zmerčí suchého panáka na stole, dojdou slané buráky), bude skromný, tichý, bez nároků na honorář, čistotný, moc toho nesežere a nebude chlastat.
Neuvěříte, ale takového blbce ze sebe nechtěl nikdo dělat. Kandidáti byli nakonec 2. Tomáš Klaper vypadl hned v prvním kole pohovoru, když po mé spíš řečnické otázce jak snížíme celkovou hmotnost našeho tandemového stroje prohlásil, že ho jeho postava stála moc peněz a jestli má někdo zhubnout tak to nemůže být on ale jedině já. A tak z velkého počtu uchazečů vyšel z konkurzu jako vítěz Gaboš (Gabriel Toman). Z mých původních představ o mém novém copilotovi rázem nezbylo téměř nic. Ale přibyly jiné, kterých si velmi cením. Je to výborný pilot, skvělý navigátor a hlavně ať letíme ve vichřici nebo v termickém botelu – nezavírá oči.
Trochu jsem odbočil od naších příprav před odjezdem, ale jen abych objasnil Gabošovo místo v první řadě v tandemu. Naše výprava na Slovensko měla nakonec pouze 3 členy (2 posádky). Tomáš Klaper – tříkolka, Luboš Závorka a Gabriel Toman – Tandemová tříkolka. Cesta do Prešova ubíhala celkem rychle a s Gabošem v tak malém prostoru se nudit ani nejde. Na letišti v Ražňanoch nás o půl desáté večer přivítal ředitel závodu Jaro Oulický a ostatní chalani, kteří prý celé odpoledne hlídali bečku a pár lahví slivovice aby nám taky něco zbylo. Když jsme se omlouvali, že jsme přijeli pozdě a nestihli briefing, poslal nás Jaro s úsměvem... ne tam, kde by nás asi poslali na jiných závodech, ale ubytovat se a pak že máme přijít na pivko a že nám vše klidně zopakuje. Dali jsme 2, Jarda nám přitom nabriefoval plán závodů a sdělil, že ráno jsou přízemní mlhy a že závodit se začne až se zvednou. Ranní briefing vyhlásil na 6.45 s tím, že předpokládá, že se odletí asi 80ti kilometrová navigačka. Na rozehřátí pěkná štreka. Dostali jsme mapy a šli spát.
Ráno, jak řekl, přízemní mlha se krásně vinula korytem řeky a v oparu zůstávaly jen níže položené místa okolí. Vyhlásil briefing a sdělil zadání. Na mapě bylo zakresleno 21 bodů. Všechno to byly kostely a úkolem bylo zjistit, kolik je na kterém kostele hodin (ciferníků) a před odletem deklarovat čas přistání. A otevřel okno. Stihli jsme si dát kafe, protože nikdo nikam příliš nespěchal, nachystali stroj, dotankovali do plna i přídavné nádrže a šli na to. Před námi nejvyšší kopec v okolí, myslím že 1.150 m a kolem něho jen o málo nižší hory. Všechny kostely byly položeny v údolí, které začínalo vpravo od letiště, obepínalo celé pohoří před námi a vycházelo zase z něho na levé straně letiště za Sabinovem.
A protože první bod byl přímo před námi za kopcem, vydali jsme se ne zbaběle okolo údolím o 20 km delší trasou ale přes nejvyšší kopce zkratkou. Když jsme se po 20ti minutách vyškrábali před první nejvyšší kopec a začal jsem uvažovat o tom, že budu muset asi svahovat, abych vystoupal a přeletěl ho, když jsem nakonec musel letět v rotoru jeho nižšího žebra daleko do hor, když jsme pak stěží přeskakovali další vršky a když se nám otevřela totálně zalesněná krajina, kterou jsme ještě museli zdolat s vědomím, že není kde sednout a nedá se doklouzat k patě kopce v případě, že by třeba umřel motor, došlo mi, proč si Slovenští piloti vybrali delší trasu okolo údolím.
Ale když se pak otevřelo to nádherné údolí se spoustou malých vesniček částečně zahalených mlhou, tak jsem si pomyslel, že tuhle nádheru jsme si museli zasloužit. Začali jsme hledat kostely a poctivě oblétávat každou věž kolem dokola. Některé vesničky ještě byly úplně zalité mlhou a tak nezbylo než se nořit do oparu a najít kostelní věž jen podle kříže, který čněl v mlze nejvýš. Vymyslet tuhle navigačku muselo dát Jarovi dost práce abychom nakonec zjistili, že hodiny jsou jen jedny a ještě namalované. Po přistání jsme si dali přesnost přistání a těsně po poledni ekonomiku v termice a čtyřlístek. Na další den jsme měli připravenou další 90ti kilometrovou navigačku s deklarovaným časem přistání a za úkol najít 9 fotek. Pak přesnost přistání a Mini-Maxi a ještě jednu ekonomiku v termice.
Navigačka byla náročná, všechno ve vysokých kopcích a fotky typu louka, poorané pole, křížení cyklistických stezek, hotýlek zastrčený v údolí... Jednoduše samé špeky. Našli jsme 5 fotek a byli rádi. Při příletu k letišti jsme začali zjišťovat, že jsme rychlí a abychom dodrželi nabriefované pravidlo – na dohled zákaz kličkování, museli jsme začít brzdit. Asi po kilometru brzdění „co to šlo“ jsem už nemohl, navíc nám začalo foukat do zad a tak jsme museli začít hodně brzdit. „Gabošu, chyť řidičky se mnou a pomoz mi brzdit“ Asi 1,5 km nám to šlo perfektně, jen jsem po oku sledoval uši a odtokovku. Uši už byly do špičky a odtokovka ohnutá jak lopata od bagru.
Asi v 50ti metrech nad letištěm mě zrovna napadá jak dlouho a co všechno si ten Pasha nechal líbit. A pak to přišlo, řidičky změkly, já jsem jen na Gaboša zařval „pusť to“!!! Naštěstí jsem poslední úsek valil pod plynem abychom nastoupali takže když to odpadlo měli jsme dostatečnou dopřednou rychlost a padák nezůstal ve stalu, ale bleskově se vzpamatoval a s mírným předstřelem byl zase zpátky. Uffff, ale chtěl bych vidět někoho, kdo by takhle zatížený tandem přetáhl sám, to jednoduše nejde. To je jistá výhoda.
Závody fantastické, počasí exklusivní, organizace špičková. Večer se grilovalo, teklo pivo i slivovice. Chalani byli perfektní, zábava úžasná. Co dodat??? Víc takových pohodových závodů. Odlítalo se vše co se dalo i s volnými výlety po krásném okolí a vše bez stresu a napětí. Chci tímto poděkovat Jarovi Oulickému a všem, kteří se na organizaci závodů podíleli.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
