Poté co jsem v sobotu provětral padák, bylo na čase provětrat i letadýlko. Počasí se během dopoledne vyvíjelo slibně, akumulátory do foťáku a vysílačky byly dobity, a tak jsem se krátce před polednem vypravil směr Miroslav.
Čím blíž jsem byl letišti, tím víc ovšem vítr sílil. Když jsem vystupoval z auta na letišti, foukalo už tak, že mně bylo jasné, že na mého Tajfuna je to trochu moc. Naštěstí jsem zde byl mezi prvními a Petr mněl volnou školní Koalu.

Kabina zajištěna, bezpečnostní pásy dotaženy, palivo puštěno, hlavní vypínač zapnut, magneta zapnuta a můžeme startovat. Po nahození ještě zapnout intercom, nasadit sluchátka, zapnout vysílačku, zapnout odpovídač, zapnout zábleskové majáky a můžeme pojíždět. Na vyčkávacím místě dráhy 12 ještě udělat povinné úkony před startem a už je tu vstup na dráhu a plný plyn.

Díky svižnému větru v ose dráhy byl rozjezd velice krátký, výdrž, a už můžeme stoupat docela turbulentním ovzduším. Než jsem se stačil trochu skamárádit s kniplem, už tam máme 150 metrů a je na čase zavřít klapky.

Kolem 4000 feetů se dostáváme nad inverzi, let se zklidňuje a otevírá se nám nádherný výhled. Všude okolo poletují malé roztomilé kumulky a v dálce se majestátně tyčí Alpy. Stoupáme ještě o 500 stop výš a vyrovnávám horizont. Trochu bojuji s vyvážením (na takové vymoženosti nejsem z Tajfuna zvyklý) a pak už si zkouším zatáčky z různým náklonem, let na minimálce a různé další skopičiny.

Půlhodinka utekla jako voda a je na čase sestoupit dolů a zařadit se do okruhu. Neuvědomuji si silný vítr a mám obavy, že budeme dlouzí. To se mně ovšem pod dohledem zkušeného instruktora nemůže stát. Malé klapky, čtvrtá zatáčka, velké klapky a už jsme zase na zemi. Stálo to za to. Ještě asi hodinu se lehce poťouchle usmívám a vstřebávám zažitky z letu. Kdo nezažil nepochopí.