V sobotu zvoní telefon a Kučo mně navrhuje, jestli s ním nechci podniknout letecký výlet na Slovensko. Jsem samozřejmně pro, a tak se ukládám brzo ke spánku, abych byl ráno čilý. Den je zatím krátký a je třeba vyrazit z východem slunce.
Je neděle 6:00 a já nechápavě hledím na vyzvánějící telefon. Po pár minutách mně dochází, že mám před sebou svůj první mezinárodní let s ultralightem a hned se vstává radostněji. Hážu do sebe snídani, balím foťák a modlím se, abych nastartoval vymrzlou Popolušku.
Po cestě na letiště se kochám východem slunce, který jsem naposledy viděl na Červeném Potoce, když jsem se neprozřetelně přihlásil do ranní soutěže. Východ slunce je hezká věc, jen škoda že to dávají tak brzo ráno.

Na letiště dorážím krátce před smluvenou půl osmou a Kučo už má otevřený hangár. Vytahujeme Koalu natankovanou až po špunt a skládáme do kabiny svačiny, pití, mapy a spoustu dalších předmětů. Navigační přípravu si Kučo pečlivě udělal už včera večer, a tak můžem vyrazit.
Pro mezinárodní let je třeba se odbavit, a tak směřujeme na mezinárodní letiště Brno-Tuřany, vzdálené od Miroslavi 20 minut letu. Parkujeme vedle Boeingu Travel Service a zdvořile odmítáme palivo. Ospalý celník nám věnuje minimální pozornost, platíme přistávací poplatek a jdeme si na věž podat letový plán. Od meteorologa dostáváme příznivou předpověď, je to samej CAVOK, a tak plni optimismu usedáme zpět do našeho stroje. Na velkém letišti člověk stráví víc času pojížděním než vlastním startem, ale nakonec se odlepujeme a míříme přímo k Lyskému průsmyku, který jsme v letovém plánu označili jako místo přeletu státní hranice.

Po startu nabíráme výšku 4000 stop a pozorujeme vývoj počasí. V Hornomoravském úvalu se válí nízká oblačnost, ale před námi je čisto přesně dle předpovědi. V dálce je vidět závoj inverze, ale nic co by mohlo zhatit VFR let. Krajina pod námi je jako na dlani. Míjíme Buchlov, za ním v dálce je znatelné Uherské Hradiště, před námi se otevírá údolí kde spokojeně čmoudí Otrokovice. Po jižním okraji přelétáme okolo Zlína a před námi se začíná zvedat masiv hraničních kopců. Vlevo Javorníky a vpravo Biele Karpaty.

Kopce budí respekt, a tak si žádáme hladinu 50. V naší miroslavské placce už by to byla slušná výška, ale tady mezi kopci je to tak akorát. Loučíme se s Tuřanskou věží a přelaďujeme rádio na Bratislavu. Díky letovému plánu je komunikace minimální a řídící nás žadá až o ohlášení vesničky Východná těsně před Popradem.

Za průsmykem se nám otevírá pohled na Žilinu. Snažím se najít Straník - známé toť startoviště paraglidistů. Čekal jsem, že se bude tyčit na obzoru, ale proti Malé Fatře je to takový nenápadný bobek jako spousta ostatních kolem něho. Nic neukazuje na jeho vyjímečnost a na to, jak jsem se v létě zapotil, když jsem se na něho škrábal.

Opouštíme Žilinskou kotlinu, přelétáme Strečno a kolem nás se tyčí vrcholy Fatry. Velký (1709 m.n.m.) a Malý Kriváň se majestátně tyčí nad údolím, které má necelých 400 metrů nadmořských. Pro nás piloty z rovinaté jižní Moravy je to fascinující pohled.

Míjíme Martin, poslední výraznější zdroj znečistění a před námi se otevírá krajina s dohledností až k Tatrám. Po náznacích inverze už není ani památky, nad námi azurově modrá obloha, pod námi zasněžené plochy střídající s lesy, ve kterých nejsou rozsáhlé jizvy po těžbě dřeva, jak je známe od nás. Panuje skoro bezvětří a neobjevuje se ani mechanická ani termická turbulence. Na palubě panuje naprostá pohoda.

Přelétáme Liptovskou Maru, která je celá pod ledem a sněhem a prohlížíme si asfaltovou plochu nedaleko Liptovského Mikuláše, kde by jsme chtěli po odbavení v Popradu přistát. Kučo má část rodiny a přátel v Liptovském Hrádku, a tak by jsme se tady měli setkat. Plochu využívá továrna Matador při testování pneumatik, a tak je narozdíl od některých letišť odklizená. Pokračujeme dál na Poprad.

Hladce přistáváme na betonu v Popradu a opět dlouze rolujeme k budovám. Od budov nám vstříc vychází technik s klíny pod kola, celník a úřednice z letiště. Vyřizujeme formality a krátce klábosíme. Zdejší provoz je stejně mdlý jako v Tuřanech.

Znovu startujeme a vydáváme se zpět k Liptovskému Hrádku. Chvíli kroužíme nad městečkem a Kučo mně ukazuje, kde kdo bydlí. Začínáme stoupat a kličkujeme údolím mezi kopci Nízkých Tater. Hluboké udolí lemují znatelně kulatější kopce, zalesněné hustými lesy. Kroužíme kolem vrcholu kopce, na kterém má být vrak letounu z II. světové války, ale pod sněhem nic nevidíme. Vydáváme se zpět k Hrádku.

Prolétáme dvakrát nízko nad plochou, abychom se přesvědčili, že zde lze hladce přistát a krátce na to tak i činíme. Už mám docela osezený zadek, takže s povděkem přenechávám své místo v letadla zájemcům o svezení. Vybaluji svačinu a okukuji modeláře, kteří rozbalují své nadobíčko.

Trávíme zde dvě hodiny a důvěřiví modeláří mě dokonce nechávají řídit modýlek. Naivně si myslí, že když jsem přiletěl s letadlem, tak budu umět řídit i to jejich tintítko. V dostatečné vzdálenosti od země vracím s díky ovladač a dál se jen radši koukám. Blíží se jedna hodina odpolední, a tak tankujeme z kanystrů který nám přivezli - je na čase se vydat zpět do Popradu.

Odbavení probíhá opět zcela hladce a já si nechávám dát razítko do pasu. Kučo zkušeně podává letový plán a za chvíli už sedíme v letadle a rolujeme na dráhu.

Cestou zpět mám sluníčko po druhé straně takže můžu pohodlně fotit, a taky něco točím na kameru (jsem zvědav, co s toho vyjde). Letíme po stejné trase jako dopoledne, ale taková nádherná krajina se jen tak neokouká.

Ve výšce nám fouká trochu do zad, a tak zatímco na rychloměru máme ekonomických 160 km/h, vůči zemi si to pelášíme o 40 km/h rychleji. Za hodinu a půl od startu v Popradu už rolujeme po dráze v Tuřanech. Dnes již po čtvrté procházíme odbavením a krátce na to startujeme na poslední etapu - na naše domovské letiště v Miroslavi.

Na letišti je narozdíl od brzkých ranních hodin docela rušno a většina aviatiků využívá přízně únorového počasí. Doufám, že nám bude i nadále přáno a podnikneme spoustu dalších výletů. Třeba v létě v otevřené Sluce okolo českých rybníků. Avšak tento stroj, vyznačující se cestovní rychlostí blízké maximálce v obci, vyžaduje spacák s sebou. O to to bude zajímavější :o)