Sobota nás po delší době přivítala příjemným počasím. Nebylo bláto, nesněžilo a ani moc nemrzlo. Vanul vítr severních směrů, o něco víc než je vhodno na létání s krosnou, a tak jsem se rozhodl pro letadlo. Pro jistotu jsem zavolal na letiště, jestli je volné letadlo a pak už nic nebránilo abych vyrazit vstříc novým zážitkům.

Po cestě jsem přemýšlel kam letět. Na jihu bylo polojasno, ale od severu se počasí znatelně kazilo. Po konzultaci s Leošem, který mě děl parťáka, jsme se rozhodli letět na Praděd s tím že když se počasí zhorší otočíme to a vymyslíme nějakou jinou alternativu.

Po startu jsme přeladili na brněnský radar aby jsme si to mohli střihnout přímo přes jejich runway. Na přistání se blížil nějaký Rakušák a tak jsme byli vektorováni tak abychom dráhu přeletěli kolmo. Řídící nás chvíli točil doleva, pak doprava a pak zase doleva že jsme s toho málem zabloudili. Rakušáka jsme ani neviděl, ale jeho angličtina s veselým německým přízvukem byla slyšet v éteru ještě v oblasti Litovle...

Kousek před úrovní Vyškova se počasí začalo kazit a vypadalo to na náhradní program. Oblačnost už byla zcela slitá a základny nízko. Docela mě to mrzelo, protože jsem na Pradědu letecky ještě nebyl, ačkoliv je to častý cíl kolegů z letiště. Vytrvali jsme ale a vyplatilo se! Před Šumperkem začal obzor světlat a za chvíli se oblačnost začala trhat a objevilo se sluníčko.

Zahájili jsem stoupání, v kabině se konečně příjemně oteplilo, zmizela otravná turbulence, prostě pohoda, pohoda, pohoda... Zakroužili jsem párkrát nad cílem naší cesty, já nadělal kopu fotek, jejichž selekcí se máte možnost pokochat, a vyrazili jsme na zpáteční cestu.

Mezi námi a Miroslaví bylo bohužel 120 km nízké oblačnosti pod kterou jsme se museli dle pravidel VFR schovat. Po slunečné půlhodince v okolí Pradědu to byla nepříjemná změna. Pro cestu zpět jsme se rozhodli letět Boskovickou brázdou, která se táhne od Jeseníků, přes moje rodné Rosice až v podstatě na jih naší republiky. Vítr nám foukal do zad a tak se na GPS držela hodnota přes 200 km vůči zemi a cesta rychle ubíhala.

Šedou cestu zpět nám zpestřili padáčkáři na mezi u Býkovic, kteří zde rozháněli zimní absťák. Pozdravili jsme je, vyfotili, a to už jsme to měli kousek domů. Po necelých dvou hodinách letu jsme hladce přistáli na domovském letišti. Bylo to fajn a už teď přemýšlím kam si to namíříme příště...

<- zpět