Ve středu se počasí konečně trochu umoudřilo a tak jsem po obědě vyrazil do Miroslavi. Do hangáru totiž nedávno přibyla Sluka, legenda z letecké továrny Letov.
Ten náš kousek přišel na svět v roce 1992 a je tak pravděpodobně nejstarším kouskem na letišti. Petr dolévá benzín a já se mezitím navlékám do všeho co by mně mohlo ve vzduchu hřát. Sluka je totiž nejen nejstarší, ale také nejotevřenější a tak do ní trošinku fouká. Dostávám krátké školení po němž následuje dlouhé trápení. Sluka odmítá naskočit. Když už Petr potí krev, a já se smiřuji s tím že nepoletím motor zablafá a chytne. Začíná mně být zima :o(
Pomalu pojíždím na konec dráhy a dle instrukcí se chystám prvně seznámit s letadlem pojížděním po dráze. Na konci dráhy se otáčím proti větru, dávám plný plyn a než jsem se stačil rozkoukat tak to letělo. Pokračuji tedy se seznamováním ve vzduchu. Dolaďuji na rychloměru 60 km/h a stoupám na sto metrů. Sluka je dimenzovana pro pilota do 90 kg, ale přes moje počáteční obavy se mnou letadýlko krásně stoupe. Ve sto metrech vyrovnávám a čekám až se Sluka rozběhne na 70 km/h. Osahávám si citlivost kormidel na zásahy a zvykám si na knipl v pravé ruce. Celkem to ujde. Z letadýlka je krásný výhled, hlavně tedy dolů. Do zatáček trošku zavazí křídla, ale tak už to u hornoplošníků bývá.
Po dvaceti minutách už je mně celkem zima a tak se vracím k letišti. Těsně před prahem dráhy stahuji plyn a přistávám prakticky pod sebe. Sluka stojí na místě. Pojíždím k hangáru a jdu se rychle ohřát. Zážitek z letu byl dle očekávání fantastický. Sluka je něco mezi krosnou a letadlem!

Nedělní dopoledne vypadá všelijak, ale po dvanácté se oblačnost zvedá a místy dokonce prokukuje sluníčko. Nadržen středečními zážitky uháním na letiště a hned po příjezdu se zařazuji do fronty na Sluku, která se těší mezi piloty velké oblibě. V dnešní době kompozitových stihaček je tento veterán příjemnou změnou. Dnes ani nefouká tolik co ve středu a tak si let užívám ještě víc. Dělám si půlhodinový výlet po okolí a už se těšim na léto až se se Slukou vypravím na pořádný výlet.
Z blížící se zimou je potřeba využít hezkého počasí, a tak se ještě v neděli vrhám s Petrem do Koaly. Děláme pár kroužků, pak nácvik nouzáků a já se konečně odhodlávám na své první sólo z Koalou. Vysazuji tedy Petra, zavírám kabinu a jde se na věc. Opakuji mnohokrát nacvičené úkony, důležité věci si po sobě sám znovu kontroluji, a když jsem si jist že je vše O.K. vstupuji na dráhu a dávám plný plyn. Koale postrádajíc váhu instruktora je podstatně živější. Dělám tři vcelku vydařené okruhy a dokonce se mi do sluchátek dostává pochvaly :o)

Sluníčka nám sice uplynulý týden moc nedopřál, ale létat se dalo a to je moc dobře. Vzpomínka na období kdy se nedalo celý měsíc létat je více než deprimující. Doufejme tedy že tato zima k nám letcům bude milosrdná.