Letecké začátky - Mechové stránky

Home
Paragliding
MPG
Ultralighting
Fotogalerie
Kalendář
Odkazy
Moje rybičky
Ostatní


Mail





Rada starších

Jak to všechno začalo?

24. října 2001

Je to už tak dávno, že asi nedám dohromady přesná data, ale bylo to někdy na jaře v roce 1989. Kamarád, s kterým jsme čundrovali po vlastech českých, přišel s nápadem, že by jsme mohli začít skákat z padákem z letadla. Pamatuji se docela přesně, že mně tehdy překvapilo, že to nikoho moc nepřekvapilo a přes různé výmluvy jsem byl do týdne přihlášen do základního paravýcviku.

Vyplázli jsme každej tři stovky a asi půl roku jsme poctivě chodili každé pondělí na letiště Brno Slatina. Zde se nás ujali milí páni instruktoři, kteří se nám to snažili co nejvíce znepříjemnit, a to z jednoduchého důvodu - bylo nás moc a padáků málo - takže nebylo žádoucí aby jsme vydrželi v kurzu všichni až do zdárného konce. Po půl roce konečně přišlo z Prahy dlouho očekávané povolení pro nás co jsme vydrželi (asi čtvrtina s původního počtu), že jsme nezávadní a že můžeme do letadla. Můj první let v životě se konečně přiblížil na dosah a já zase po jisté době zažil pocit, který na mě přicházel když jsem byl menší a nemohl jsem se dočkat Vánoc.

Jednu krásnou, lehce větrnou sobotu, nás naházeli na korbu vozu Avia a vyrazili jsme směr Prostějov. Na letišti v Prostějově už byla halda nedočkavých paragánu, kteří netrpělivě očekávali přílet letounu An-2 Andula, který se kvůli nějakým technickým problémům zdržel neznámo kde. Když konečně Andula dorazila zaslechl jsem mimoděk rozhovor našeho instruktora s nějakým paragánem "Funí jak prase tak aspoň vyhážeme nováčky." To nám moc jistoty nedodalo, ale nikdo se nás na nic neptal a už jsme se nemotorně ověšeni vším tím harampádím soukali do Anduly. Když vyhazovač naznal, že už se nás tam doopravdy víc nevleze, zabouchl dveře a za řevu hvězdicového dvanáctiválce jsme vyrazili vstříc dobrodružství. A tak jsem se poprvé v životě vznesl a bylo mně jasné že to není naposled.

V půlce cesty pilot spiklenecky zamrkal na vyhazovače a předvedl nám jak vypadá stav beztíže. Po tomto akrokousku jsme se sesbírali z podlahy, kamarád kterému se vysypal padák pod nohy si ho zmuchlal do náruče a my ostatní jsme byli připraveni vykročit do 600 metrové díry a pokusit se za pomoci nabytých zkušeností přistát co nejblíž letiště. Byla to paráda!!! Padák se otevřel, rámus v letadle vystřídalo naprosté ticho a já se kochal a kochal. Po necelých dvou minutách se matička země začala podezřele přibližovat a já sebou fláknul docela tam kam jsem chtěl a ani jsem si moc nenatloukl.

Ten den se ještě tento cirkus opakoval jednou a na druhý den ještě jednou do kola a já měl za sebou své první tři seskoky. Asi o týden později jsem si ještě za odmněnu dvakrát skočil v Brně v rámci Veletržního poharu, no a pak už přišel povolávák a je se odebral sloužit vlasti.

Tak takhle nás přivítala Raná Po návratu z vojny jsem chtěl pokračovat
v parašutismu, ale doba se poněkud změnila, mohutný sponzor Svazarm zmizel na smetišti dějin a tak se
v Aeroklubu netvářili moc nadšeně na nikoho, s kým by se museli dělit o pár erárních padáků. Na to abych si kupoval vlastní nebylo, a tak jsem to nechal plavat. Naštěstí to netrvalo dlouho a z té stejné party přišel někdo s tím že existuje Paragliding, a že by se to mělo zkusit. Týden na to jsme se už kodrcali na korbě nákladního vlaku (v té době náš nejoblíbenější dopravní prostředek) směrem na Ranou. Chytli jsme nějaký superexpress, a tak jsme už nad ránem klimbali v nějaké díře kousek od Loun a čekali na první ranní osobák, kterým dokodrcáme ten kousek do Loun, odkud by nám měl jet autobus na Ranou. Původně jsem plánovali, že nám cesta zabere alespoň dva dny, a tak jsem měli celý den na aklimatizaci v místní restauraci a na ubytování v nějaké opustěné stodole s výhledem na kopec, kterou jsem zabrali pro náš týdenní pobyt.

Romek Po bujarém večírku přišlo krušné ráno a my jsem se vydali na místní letiště, kde jsme měli sraz s člověkem, který se nás měl pokusit naučit létat. K naší skupince se ještě přidalo pár cizáků a nakonec se dostavil i sám Martin Dlouhý s haldou padáků. Měli jsme se rozdělit do dvojic, které se budou střídat na jednom padáku. Já jsem naštěstí utvořil dvojici s kamarádem, se kterým jsme se ocitali každý na jiné straně váhového spektra (já byl ten lehčí což už v dnešní době není pravda), a tak jsme dostali padáky dva
a to jedny z nejlepších což byly jedinné dvě elipsy Venus. Ostatní nafasovali padáky BIG což jsou matrace nemálo podobné křídlům výsadkovým.

Letím zkontrolovat stodolu (bílý objekt vpravo dole) No a jelikož bylo poměrně hnusně, odebrali jsme se do útrob aeroklubu a nasáli něco teorie. Navečer se vítr trochu uklidnil a my vyrazili na cvičnou louku. To bylo legrace. Hned při druhém nebo třetím pokusu o nahození padáku trochu přifouklo a já se vznesl. Nízkým letem jsem doplachtil až dolů na pole. Paráda! To už byl ale večer a bylo na čase vyrazit do restaurace na večeři a hned po zavíračce hurá do stodoly ať jsme zítra čerství. Druhý den se počasí opakovalo. Ráno se dalo chvíli blbnout na cvičné louce a během dopoledne nás sílící vítr vyhnal. Navečer se zase trochu sklidnil
a my konečně začali šplhat na kopec. Prozatím sice jenom do sedýlka, ale už to byly první lety. Pokaždé když se někomu povedlo odlepit, oslavil to vítězným výkřikem (v těch dobách jsme byli na kopci sami a tak to nikoho neprudilo). Druhý den už jsme se někteří škrábali až na vrchol a pilovali styl. Vysílačky nebyly, a tak to nemělo daleko k systému pokus omyl. Občas někdo zavětvil na menší stromky kolem přistávačky, občas někdo sedřel celou Ranou břichem, nabíraje do nozder hlínu, ale večer jsme byli šťastní jak blechy a štengrovali se v tom kdo vícekrát letěl. Já s Romkem jsme samozřejmě vedli. Ostatní se přece jenom museli střídat a někdy hodinku počkat než kolega sundá padák
s keříku a vysupí nahoru. Větvení jsem se úspěšně vyhýbal celý kurs a vybral jsem si to až nedávno (ale o tom jindy).

Tak neváhej a leť! Tímto stylem úspěšně probíhal celý kurz a nakonec se podařilo sehnat i někoho, kdo se označil za inspektora,
a poté proběhly závěrečné zkoušky. Museli jsme odstartovat, udělat esíčko a přistát do čtverce asi 20x20m. Bylo na to několik pokusů, a tak jsme nakonec všichni uspěli a rozjeli se k domovu. Pak už jenom pár týdnů telefonování, kdy jsme si ujasňovali, že existuje nějaká asociace a podobné detaily a na jaře přišel piloťák s kamarádovou fotkou, mým jménem a půl roku starým datem. No stejně získání piloťáku nebylo hlavním cílem cvičení - nám šlo spíš o ten kurz a ten se vydařil, což potvrdil i Martin prohlášením, že jsme jeho první kurz který dokončili všichni bez zranění. Málem jsme ho i na koci ukecali aby nám půjčil svůj padák, o kterém mluvil jako
o závodní "žiletce" Farao. Taky jako jediný, když jsme se večer pustili rovným letem směr restaurace, doletěl až k cíli.

Zpět